Takže co se vlastně ve Španělsku děje?

Když se první demonstranti usídlili na náměstích ve španělském Madridu, Barceloně a dalších městech, příliš pozornosti jsem jejich hnutí nevěnoval. V médiích jsem četl něco o protestech proti vysoké nezaměstnanosti, korupci, špatnému volebnímu systému. O tom, že chtějí změnu, že chtějí reálnou demokracii. Jak chcete tento systém změnit, ptal jsem se v duchu, a myslíte si snad, že je nějaký lepší systém?
Žiju v Barceloně a pracuji pro jednu zdejší firmu sídlící kousek od hlavního náměstí Plaza Catalunya. Tedy od místa, na kterém už třetí týden táboří ti, kteří si říkají los indignados, rozhořčení. Zaujatý svým vlastním životním stereotypem sestávajícím z pobytu v práci, pobytu doma a nějakého toho pohybu na pláži, mě ani nenapadlo se mezi ně jít podívat, promluvit si s nimi, víc přemýšlet o tom, co se vlastně začalo dít.
Až přišel pátek 27. května, což byl den před chystaným finále Ligy mistrů mezi FC Barcelona a Manchester United. Očekávalo se, že Barca zvítězí a na Plaza Catalunya se budou konat oslavy. Barcelonaská policie tedy dostala pokyn náměstí „vyčistit“. Ano, píšu vyčistit, neboť ve španělštině se používalo slovo „limpiar“, tedy čistit. Byl jsem v práci a od rána mě znervózňovala helikoptéra permanentně kroužící nad centrem Barcelony. Netušil jsem, proč nad námi létá. A najednou se za okny kanceláře začalo ozývat houkání policejních aut, pískot a lidský křik. Spolu s kolegy jsme vyběhli na balkon a koukali na to, jak policisté v kuklách, s obušky a zbraněmi nahání demonstranty a některé bijí. Demonstranti házeli plastovými lahvemi, policisté měli mnohem účinnější zbraně. Byl to velmi nerovný souboj. Po půl hodině bylo po všem, demonstranti i policisté zmizeli bůhví kde. Vrátili jsme se s kolegy ke svým počítačům a život mohl pokračovat v zaběhnutém stereotypu. Jenže se stalo něco jiného.
Tento „zážitek“ mě konečně probudil. Od té chvíle mi v hlavě začal znít signál říkající, že i já jsem indignado, rozhořčený. Už proto, že prostě nemám rád, když policajti mlátí neozbrojené mladé lidi. Začal jsem přemýšlet o tom, co se bude dít dál. Čekal jsem, že po pátečním střetu se celé hnutí zradikalizuje a budou následovat další potyčky. Místo toho se los indignados vrátili na náměstí a pokračovali v naprosto klidné, mírumilovné demonstraci.
Moje mozkové buňky začaly pracovat. Jsem přece novinář, tak bych o tom měl psát, řekl jsem si. Napsal jsem do Lidových novin, jestli by měli zájem o reportáž. Ozvali se v zápětí, že ano. Místo toho, abych stereotypně zamířil z práce přímo domů, vydal jsem se opačným směrem, na Plaza Catalunya. Vyhledal jsem dva demonstrující, se kterým jsem mohl mluvit anglicky (moje španělština přece jen ještě není moc silná). Ptal jsem se jich, o co jim jde a čeho chtějí dosáhnout. Čekal jsem konkrétní odpovědi .. jenže místo toho jsem se dozvěděl, že vlastně nevědí, kam přesně toto hnutí povede a co bude jeho výsledkem. Anebo .. přesněji řečeno .. že výsledkem by měla být změna, ne však změna nějaké konkrétní věci, ale změna společnosti jako takové.
Ti lidé tam táboří, jsou rozděleni do různých skupin a každá z těchto skupin se věnuje některé oblasti našeho života. Diskutují o politice, ekonomice, životním prostředí .. o čemkoli. Výsledkem jsou prozatím myšlenky, nápady, náměty, vize. Tyto nehmotné věci pak putují po internetu nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích, střetávají se s dalšími myšlenkami a postupně vzniká něco jako kolektivní vědomí. Kam se to vše bude vyvíjet a co bude výsledkem tohoto ohromného mozkového trustu, zřejmě zatím nikdo netuší.
Napsal jsem článek, odeslal do Lidových noviny, a ty jej druhý den zveřejnili v tištěném vydání. Na webu www.lidovky.cz se neobjevil, což mě mrzelo. Chtěl jsem, aby můj článek „žil“ na internetu, abych měl přehled o tom, kolik lidí jej četlo, a aby se mi dostalo nějaké zpětné vazby. A tak jsem jej umístil na blog serveru idnes.cz (http://tomaspinos.blog.idnes.cz/c/194431/Na-spanelskych-namestich-se-rodi-nova-vize-sveta.html) a nestačil žasnout nad tím, jak číslo označující čtenost rychle rostlo. Do druhého dne si jej přečetlo více než 1000 lidí a pod článkem se objevilo přes 90 komentářů.
Většina komentářů mě přesvědčila o tom, že lidé zatím pořádně nechápou, co se vlastně začalo dít. Mnozí si myslí, že jde o nějaké levičácké hnutí, že jih Evropy je prostě „líný“ a když se mu sáhne na prebendy, začne demonstrovat. Ne, přátelé, o tom toto hnutí opravdu není.
Dnes ráno jsem ve výtahu potkal svou sousedku, sympatickou Kanaďanku, která právě odjížděla do Portugalska, a říkala mi, kdy se vrátí. „No tak uvidíme, co se mezitím stane, máme tady revoluci,“ řekl jsem jí. Vyvalila na mě nechápavě oči, o čem že to mluvím. Ano, ta žena vůbec netušila, že se něco děje.
Není divu, že lidé mají o los indignados buď velmi zkreslené představy, nebo o nich nevědí vůbec. Je to evidentní chyba „velkých médií“, která o hnutí buď úplně mlčí, anebo mu občas věnují nějakou nepříliš zasvěcenou zprávu. Ať už je důvod jakýkoli – někteří si myslí, že jde prostě o strach z nového hnutí, které může zavedený systém věcí zcela zvrátit – anebo to prostě pro média není tak zajímavé, protože na španělských náměstích neteče krev, ale „jen“ se tam diskutuje. Anebo k tomu mají média nějaký jiný důvod .. ale to vlastně není vůbec podstatné.
Tato revoluce (nebo transformace, uvidíme, které se slov bude výstižnější) totiž žije a narůstá na internetu, šíří se nezadržitelně jako lavina prostřednictvím sociálních sítí. Ti lidé nepotřebují média, oni mají své médium, totiž to nejmocnější médium, které dokáže propojit celý svět. Schválně, zkuste si do googlu zadat spojení democracia real ya .. a uvidíte ten informační mazec.
Nevím, co z toho všeho bude, ale od minulého pátku v sobě cítím vzrůstající vnitřní energii. Los indignados nabourali můj zaběhnutý životní stereotyp a přiměli mě k tomu, abych přemýšlel o tom, jak žiju, jak funguje svět kolem mě a jak by se to všechno mohlo změnit. Už se to nedá vrátit zpátky, i moje vědomí se stalo součástí jakésí větší, vyšší, kolektivní entity. Prožívám transformaci?